480 str. 2007. 1. vyd.
Ti dva si nemohou být vzdálenější. Arthur Conan Doyle právě slavnostně vzkřísil z mrtvých Sherlocka Holmese a převzal šlechtický titul, kdežto George Edalji je jako provinční advokát a životní zelenáč zahloubán do práva odtrženého od jeho vykonavatelů. Arthur pluje na obláčku slávy a dovede si ji užít, zatímco George by rád prošel životem bez povšimnutí druhých, pokud budou respektovat pár jeho neškodných zásad. Ale neklame nás pod vlivem životopisných klišé zrak? Nestojí před námi ve skutečnosti vdovec sužovaný tím že miloval, jak nejlépe může muž milovat ženu, kterou nemiluje? A na druhé straně mladík poněkud nevhodné pleti, jehož tunelové vidění nedovoluje pochopit, že se stal terčem rasové nenávisti, která mu klade za vinu neslýchané násilnosti páchané na zvířatech? Arthura a George spojuje víc než jen touha po spravedlnosti v zaostalém systému britské kriminalistiky a justice. Soudní případ známý jako Edaljiho aféra, který tyto dvě postavy v pozici obžalovaného a jeho veřejného zastánce svedl roku 1906 dohromady, přinutí sira Arthura vytáhnout do boje Holmesovými metodami a přímo v terénu ověřit podezření, že literatura je tisíckrát srozumitelnější než realita. Zvlášť v kauze, která se svou iracionalitou a xenofobií vyrovná dobovým justičním omylům v kontinentální Evropě, jejichž tíhu pocítili Dreyfus, Hilsner nebo Bejlis. Julian Barnes si metodou románového dvojhlasu představuje setkání obou mužů s ohledem na známá fakta a neutuchá ani poté, co by si běžný životopisec odešel pro honorář. Pokouší se jejich role domýšlet právem beletristy a slepé uličky lidské paměti mu k tomu skýtají materiál neméně kriminálního charakteru jako pohnutky hrdlořezů. Jeho nejnovější próza se proto nepotřebuje vézt na vlně módního zájmu o stvořitele Velkého detektiva a cituje holmesovský kult v situacích, jež vzbuzují smích i mrazení. V poťouchle edwardovském převlečníku připomíná autor nepohodlná zjištění o negativech anglické povahy i o povaze lidského zraku, který přešlapuje jako korunní důkaz naší nedokonalosti v pozadí této kauzy. A jak se sluší a patří na ostrovní literární extratřídu, také o povaze života, jenž není problémem na tři dýmky, milý Watsone - neboť drama existence stejně jako každá dobrá detektivka přináší na konci vedle série zvratů také víc otázek než odpovědí. Ukázka z textu Když člověk neví, co chce dělat, musí si alespoň ujasnit, co by měl dělat. Když neví jistě, po čem touží, musí se pevně držet povinností. Tak aspoň jednal s Touie a tak se teď musí zachovat i k Jean. Devět let ji miloval beznadějně i pln naděje, takový cit se přece nemůže jen tak vytratit, takže teď musí čekat, až se zase dostaví. Mezitím se musí vydat do grimpenských blat, kde na všech stranách čekají na člověka propasti a zákeřné bažiny obrostlé zeleným šlemem, aby ho stáhly dolů a navždycky pohltily. Aby si cestu promyslel, musí si vybavit všechno, co se zatím naučil. V grimpenských blatech jsou skryté značky - trsy rákosí a strategicky rozmístěné tyče -, aby ukázaly zbloudilému poutníkovi pevnější půdu pod nohama, a tak je tomu i v případě, kdy člověk zabloudí morálně. Cesta vede tam, kam ukazuje čest. V posledních letech mu čest ukazovala, jak jednat, teď mu čest musí ukázat, kudy zamířit dál. Čest ho teď váže k Jean, tak jako ho dříve vázala k Touie. Nedokáže zatím odhadnout, jestli někdy znovu zažije opravdové štěstí, ale ví, že pro něj nemůže být štěstí tam, kde není čest. Děti jsou ve škole, dům ztichl, vítr servává listí ze stromů, listopad přechází v prosinec. Arthur je trochu klidnější, jak mu to všichni předpovídali. Jednoho rána zajde do Woodovy kanceláře, aby si prohlédl poštu. Dostává průměrně šedesát dopisů denně. V posledních měsících si Wood musel vypracovat jistý systém: odpovídá na všechno, co může bezodkladně vyřídit, a dopisy, ke kterým se musí vyjádřit sir Arthur, anebo o nich přinejmenším rozhodnout, nechává ležet na velkém dřevěném podnose. Pokud nemá jeho zaměstnavatel do týdne chuť nebo žaludek říct mu, co s nimi, Wood s nimi naloží podle svého uvážení. Dnes leží na tácu balíček. Arthur bez zaujetí prohlíží jeho obsah. Najde průvodní dopis, připnutý k fasciklu výstřižků z novin zvaných Umpire. Jakživ o těch novinách neslyšel. Možná se v nich píše o kriketu. Ne, podle růžového papíru je zřejmé, že to bude spíš nějaký skandální plátek. Arthur sjede zrakem na podpis. Přečte si jméno, které mu vůbec nic neříká: George Edalji.